Depeche Mode snad ani neumí zklamat. Prahu zase naprosto dostali
Depeche Mode
Support: The Soft Moon
O2 Arena, Praha, 10. února 2014
Zdroj: denik.cz
Text: Ondřej Leinert
Foto: Angelika Špicarová
Nechodím na koncerty, od nichž nečekám žádné překvapení. Nemám rád jistoty. Chci vidět kapely, jaké svět neviděl. Fajn. Takže v pondělí: Depeche Mode! Nejúspěšnější elektronická kapela všech dob fungující od roku 1980. Půl roku od vyprodaného koncertu na fotbalové Slavii jsou zase v Praze a zase mají plno – tentokrát v O2 Areně.
A docela klidně bych se vsadil, že minimálně polovina těch, co v pondělí přišli, byli i loni v červenci. A docela klidně bych se vsadil, že kdyby Depeche Mode ohlásili za půl roku u nás další koncert, přišli by zas. I když někteří z nich stejně jako já nemají rádi hudební jistoty. Ale „depešáci" jednoduše představují výjimku potvrzující pravidlo.
Andy Fletcher
Podobně jako v létě si přivezli i zajímavou předkapelu. Zatímco loni s technickými problémy bojující CHVRCHES ale ještě úplně nepředvedli, co v nich je (měsíc po pražském koncertu totiž tahle synthpopová trojice s křehkým dívčím hlasem a melodiemi, co jen těžko dostanete z hlavy, vydala debutovou desku, která se hned zařadila mezi nejlepší nahrávky roku), letos američtí The Soft Moon kombinující post-punk s výraznou vizuální stránkou a temnou, až gotickou stylizací, odehráli náladotvorné, pozoruhodné představení, ve kterém nejednou zazněl odkaz na hlavní hvězdy večera z dob desek Black Celebration a Music for the Masses.
Ale, jak poznamenal jeden návštěvník: „Tohle je nevděčná úloha. Kapela může dělat, co chce, a stejnak si skoro všichni přejí, aby už zmizela." Depeche Mode po svých předskokanech nechali publikum ještě tři čtvrtě hodiny počkat. Ovšem pak spustili show, která byla ještě o level výš než ta už tak vydařená z loňského léta.
Dave Gahan
Ne snad, že by kapela hrála výrazně jinak, jenom měla příhodnější podmínky než na otevřeném stadionu: lepší zvuk v sevřené aréně a hlavně… tmu, která od úvodního Intra a skladby Welcome to My World dala vyniknout precizním projekcím. Ty si zaslouží zvláštní zmínku, protože Depeche Mode je dovedli takřka k dokonalosti, každá skladba rozvíjí vlastní téma, pracuje se s černobílým i barevným filmem, pečlivě komponovanými dlouhými záběry i rychle nastříhanými záběry dění z pódia… A přesto to dohromady funguje. Kapela si klidně dovolí třeba celou skladbu promítat na trojici obřích stěn psy – a píseň (Precious) to ještě pozvedne.
Těšíte se tak nejen na každou další píseň, ale i na to, co se objeví na stěně. To je jedna z těch příjemných nejistot a překvapení ve večeru, v němž jdete na jistotu. Dalším – pokud nestudujete koncertní setlisty předem – bývají akustická čísla kytaristy Martina Gorea. Loni, 23. července, to v Praze nemohlo vyjít lépe: Gore totiž slavil narozeniny. Ale i letos, v „obyčejný" den, s ním davy zpívaly – tradičně skladby, které se tolik na koncertech nehrají: balada Blue Dress z Violatoru i pomalejší klavírní verze písně But Not Tonight byly povedenou volbou.
Martin Gore
Ačkoli… v případě Depeche Mode a jejich výjimečné pozice u českého publika, pro které prvně hráli ještě za minulého režimu, v roce 1988, funguje skoro všechno. Nejen skladby z komerčně nejúspěšnějších desek z druhé poloviny 80. a první poloviny 90. let, ale i třeba novinky z loňského alba Delta Machine, jako jsou Angel, Slow a hlavně Heaven.
Publikum – mimochodem, což se v O2 Areně nestává zas tak často, od první písně skoro na všech místech k sezení užívající si vestoje – s kapelou ještě několikrát dlouho po doznění posledního tónu skladby zpívalo, Gahan na pódiu dirigoval 17tisícový dav. Potetovaný, zmalovaný, v propoceném lesklém outfitu, pohyby připomínaje tanečníka ve veřejném domu – prostě žádný lumen – přesto člověk, kterému věříte každé slovo a pohyb, hudební kazatel, který vám možná už neřekne nic nového, ale stejnak byste na něho klidně zítra šli zas. Kolik kapel tohle dokáže?
Celý fotoreport z koncertu Depeche Mode v Praze k nahlédnutí zde: fotogalerie